Kdo jsem JÁ Stanislava Lisnerová
Žena která pochopila, že svůj život může změnit jedině sama.
Pouze na vlastních zkušenostech mohu poukazovat, jak se nebát vykročit do neznáma, i za cenu obav. Ta změna za to stojí vždy.
Jaké bylo mé kdysi?
Vystudovala jsem a stejně, jako jiné ženy si pořídila rodinu. Zvyklá na to, že poslouchat a nereptat se prostě musí a že mé povinnosti jsou důležitější, než me sny a přání.
Oddětství jsem toužila žít jinak, svobodně. Mít pejsky a pečovat o ně. Dětský sen, který byl odsunud do hloubky mé duše. Upozaěn povinnostmi a vším, co se prostě musí. Musí, opravdu?
Proč by muselo? Tak na tuto myšlenku jsem si počkala desítky let.
Rodina, práce, povinnosti. Kolotoč okolo dětí a vše, co s tím souvisí.
Jednoho dne jsem si svůj sen začala plnit. Vedle práce a kopy povinností. pěkný kolotoč. Dlouho jsem svému dětskému snu nedávala šanci, jak také. Chodila jsem do práce a neustále se podřizovala něčím zájmům, ne svým. Zažila velké množství nepříjemných situací, kdy jsem sama vnímala, jak si šéfové navzájem až jdou po krku a plnila povinnosti, jen nevyčnívat.
Já ale taková nechtěla být, chtěla jsem si plnit sny. Neustálá šikana a nepříjemné ataky rostly.
Rozhodla jsem si vytvořit něco, jako zadní vrátka. Tak postupně dostali mí pejsci zelenou a já si založila chovatelskou stanici. Může to být dobré říkala jsem si.
Kdybych jen tušila, jak mě intuice vedla.
Situace v zaměstnání se přiostřovala, tlak vedení začal být neúnosný. Vnímala jsem ze své pracovní pozice, jak si šéfové jdou po krku a stále více to odnáší zaměstnanci.
Začal kolotoč propouštění a tak obrovský stres na vedení, i zaměstnance. Nekompromisnost aztráta jakékoliv tolerance vedení sami vůči sobě mě vedla k přemýšlení, co bude dál.
Najednou jsem byla bez práce a stála před rozhodnutím, co teď? Jít někam jinam?
Absolutní skepse, ztráta iluzí, že to jinde bude lepší mě přimělo pokrtačovat dál sama za sebe. Byla ve mně hodně malá dušička. Když jsem dosud měla pevný plat a mohla až koketovat s myšlenkou, že odejdu, bylo to najednou jiné.
Přečkala jsem obrovské tlaky, abych se podvolila pravidlům společnosti a začala podnikat. Volnost a svoboda , to bylo kouzelné. Měla jsem svoji berličku z minulosti a tak si mohla i prosazovat své zájmy.
Najednou to přišlo, jako blesk z čistého nebe. Došlo mi, že jsem zcela zapomněla na vše, co se v zaměstnání dělo. Útlaky, stres a nustálá obava, co si kdo opět vymyslí.
Začala jsem si uvědomovat mé PROČ jsem si pořídila chovatelskou stanici psů a co sjem tím vlastně řešila. Došlo mi, že bych mohla i jiným ženám pomáhat najít tu svoji cestu a za pomoci osobních zkušeností jim trošku tu cestičku umetla. Po nějaké době se objevila možnost koučování. Já pochopila, že to je ono. Pomáhá to otevřít oči včas a nenechávat si vnucovat myšlenky, které jsou cizí, ne vlastní.
Pejsky mám dál, ale již volněji a zaměřuji se na KOUČINK ZDRAVÉ PRACOVNÍ VZTAHY. S touto oblastí mám velmi bohaté zkušenosti
Během dalších let jsem si mnoho krát uvědomila, jak moc je důležité nebát se sama sebeN ebát se ozvat a trvat si na svém, když je to na místě. Také si v různých situacích všímám, jak moc je to podobné, jako to bylo, když jsem byla zaměstnanec. Že i jiné ženy i muži přivítají pomocnou ruku.
To koučin umí skvěle.